Originál: Salt to the sea
Počet stran: 352
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít. Autorka knihy V šedých tónech se vrací do dob druhé světové války se svým novým románem, jenž líčí jednu z nejhorších - přesto téměř neznámých - válečných tragédií.
Můj názor: Příběhem nás provázejí čtyři postavy. Dvě ženy/dívky a dva muži/chlapci. Záměrně píšu i zabarvenější oslovení, protože hrdinové byli tak mladí, že se nemohu rozhodnout jak jim říkat. Příběh tedy můžeme vidět z pohledu Joany, Emilie, Floriana a Alfreda.
Nejméně oblíbená postava pro mě byl Alfred, protože jeho
kapitoly se hodně skládaly z dopisů pro dívku Hannelore. Pokud to nebyly
dopisy, tak mě moc nezajímalo, jak slouží lodi, jak miluje nacismus a to všechno.
Zkrátka a dobře se mi nezamlouval. Alfred se ze začátku ve svých kapitolách
vyskytoval pouze sám, kdežto Joana, Emilia a Florian popisovali za sebou jdoucí
příběh. Proto byly kapitoly také tak krátké, děj plynul, a postavy se střídaly
ve vyprávění, třeba i té samé situace nebo jejích následků atd.
Naopak koho jsem měla nejraději, jsou obě ženské postavy,
Joana i Emilia mi byly moc sympatické. Joana je Litevka, vyučená jakousi
tehdejší zdravotní sestrou, a tak se skupině hodí nejen po této stránce. Byla
milá, ochotná, uměla jazyky, zkrátka a dobře byla to správná žena. Emilii mi
bylo spíš líto, byla to mladá patnáctiletá Polka, která jak později zjistíme,
neměla vůbec jednoduchý život. A to, že skrývá velké tajemství, vás možná ani
nenapadne (pokud tušíte a nečetli jste, tak jste dobří!). Na kapitoly obou
dívek jsem se moc těšila a vždy jsem jejich kapitoly četla se srdcem na dlani.
Posledním vypravěčem je Florian. Toho jsem měla ráda, ovšem
skrýval mnoho tajemství, které ve mně opravdu probouzely zvědavost. Zdánlivý
Němec, který ale nešel do války, a proč vlastně? Proč také tají své jméno? Florian
byl vyučeným restaurátorem, a co k sobě pojí restaurátorství? Padělky.
Ano, ty zde hrály velkou roli. Víc prozrazovat nebudu.
Samozřejmě jsou v knize i další postavy, které patří do
takové hlavní skupinky, kolem které se děj točí. Například básník byl sympaťák,
osiřelý chlapec měl nejspíš působit na city a Pardon Eva, co k ní říct,
snad už jen to jméno vás pobaví.
Ze začátku jsem se v knize vůbec neorientovala, střídaly se
čtyři různé postavy, které se mi pletly dokola, a vůbec jsem nevěděla, o kom
vlastně čtu, přestože kapitoly nebyly mnohdy delší než jedna a půl stránky. Poté
jsem si na styl psaní zase opět zvykla. Pro Rutu je tento styl psaní, vlastně
docela specifický, ale vždy si na něj nějakou chvíli zvykám (a zapomenu, že
předchozí kniha tak vlastně byla napsaná taky). I přesto její knihy miluju.
Ruta měla pravdu, když řekla, že mnoho lidí o této velké
námořní katastrofě nikdy neslyšelo, což můžu potvrdit, já sama jsem o této
lodi, o dni, který tuto loď uvrhl do světla tmy, smrti a nehody, nikdy
neslyšela. Ovšem Titanic, ten známe všichni. Hodlám se zeptat učitele dějepisu,
jestli o ní někdy slyšel, protože to jsem sama zvědavá. Pokud si vybavuju
správně, Ruta také řekla, že si knihu máme nejprve přečíst, až poté si máme o
této námořní katastrově zjišťovat nějaké další informace. To proto, aby na nás
po dočtení nalehla ještě působivější atmosféra. Takže pokud vás zajímá něco víc,
tak hledat až po dočtení!
Udělejte správnou věc a přečtěte si Sůl moře, protože ona si
to zaslouží. Nenechme Titanic zastínit Wilhelma Gustloffa. Na Titaniku zemřelo
mnoho zámožných lidí, to je pravda, ale na Gustloffovi to byli chudí a mnohdy
zranění civilisté, matky s dětmi či vojáci, kteří utíkali před válkou. Netušili
však, že loď určená pro 1500 pasažérů nalodila kolem 10 000.
Ať už se o historii zajímáte nebo ne, Sůl moře doporučuji
každému. Najdete v ní zajímavé osobité příběhy mladých lidí, vlastně i dětí,
které vás musí chytnout za srdce. Pokud příběh nebudete prožívat, tak jako
ostatní, tak v něm najedete alespoň milou oddychovku. Za mě je to tak půl
napůl. Slza neukápla, ale bylo mi té situace líto. Postavy a příběh jsou sice
vymyšlené, ale ztroskotání lodi je pravdivé. Wilhelma Gustloffa najedeme na dně
moře u Polského pobřeží.
Ještě bych měla takovou malou poznámku k "epilogu"
nějak jsem nepochopila kdo je ta paní, která napsala ten dopis - takže pokud to
někdo četl a chápe to, napište mi prosím. :)
P.S. Vina, osud, hanba i strach jsou lovci.
P.P.S. Knihu mám podepsanou a činí mi to neskutečnou radost! Více v článku o Humbooku.
Hodnocení:P.P.S. Knihu mám podepsanou a činí mi to neskutečnou radost! Více v článku o Humbooku.
Obálka:
Sdílejte:
Válečná témata nejsou nic pro mě. Nechci raději vědět, co všechno se tentkrát dělo. Ale mamka na ni narazila a i když není žádný velký čtenář, tak ji chtěla...
OdpovědětVymazatJá válečným knihám nijak neholduji, ale najdou se i výjimky, které si ráda pořídím a přečtu..
Vymazat