Sůl moře - Recenze

Autor: Ruta Sepetys
Originál: Salt to the sea
Počet stran: 352
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít. Autorka knihy V šedých tónech se vrací do dob druhé světové války se svým novým románem, jenž líčí jednu z nejhorších - přesto téměř neznámých - válečných tragédií.

Můj názor: Příběhem nás provázejí čtyři postavy. Dvě ženy/dívky a dva muži/chlapci. Záměrně píšu i zabarvenější oslovení, protože hrdinové byli tak mladí, že se nemohu rozhodnout jak jim říkat. Příběh tedy můžeme vidět z pohledu Joany, Emilie, Floriana a Alfreda.

Nejméně oblíbená postava pro mě byl Alfred, protože jeho kapitoly se hodně skládaly z dopisů pro dívku Hannelore. Pokud to nebyly dopisy, tak mě moc nezajímalo, jak slouží lodi, jak miluje nacismus a to všechno. Zkrátka a dobře se mi nezamlouval. Alfred se ze začátku ve svých kapitolách vyskytoval pouze sám, kdežto Joana, Emilia a Florian popisovali za sebou jdoucí příběh. Proto byly kapitoly také tak krátké, děj plynul, a postavy se střídaly ve vyprávění, třeba i té samé situace nebo jejích následků atd. 

Naopak koho jsem měla nejraději, jsou obě ženské postavy, Joana i Emilia mi byly moc sympatické. Joana je Litevka, vyučená jakousi tehdejší zdravotní sestrou, a tak se skupině hodí nejen po této stránce. Byla milá, ochotná, uměla jazyky, zkrátka a dobře byla to správná žena. Emilii mi bylo spíš líto, byla to mladá patnáctiletá Polka, která jak později zjistíme, neměla vůbec jednoduchý život. A to, že skrývá velké tajemství, vás možná ani nenapadne (pokud tušíte a nečetli jste, tak jste dobří!). Na kapitoly obou dívek jsem se moc těšila a vždy jsem jejich kapitoly četla se srdcem na dlani. 

Posledním vypravěčem je Florian. Toho jsem měla ráda, ovšem skrýval mnoho tajemství, které ve mně opravdu probouzely zvědavost. Zdánlivý Němec, který ale nešel do války, a proč vlastně? Proč také tají své jméno? Florian byl vyučeným restaurátorem, a co k sobě pojí restaurátorství? Padělky. Ano, ty zde hrály velkou roli. Víc prozrazovat nebudu.

Samozřejmě jsou v knize i další postavy, které patří do takové hlavní skupinky, kolem které se děj točí. Například básník byl sympaťák, osiřelý chlapec měl nejspíš působit na city a Pardon Eva, co k ní říct, snad už jen to jméno vás pobaví.

Ze začátku jsem se v knize vůbec neorientovala, střídaly se čtyři různé postavy, které se mi pletly dokola, a vůbec jsem nevěděla, o kom vlastně čtu, přestože kapitoly nebyly mnohdy delší než jedna a půl stránky. Poté jsem si na styl psaní zase opět zvykla. Pro Rutu je tento styl psaní, vlastně docela specifický, ale vždy si na něj nějakou chvíli zvykám (a zapomenu, že předchozí kniha tak vlastně byla napsaná taky). I přesto její knihy miluju.

Ruta měla pravdu, když řekla, že mnoho lidí o této velké námořní katastrofě nikdy neslyšelo, což můžu potvrdit, já sama jsem o této lodi, o dni, který tuto loď uvrhl do světla tmy, smrti a nehody, nikdy neslyšela. Ovšem Titanic, ten známe všichni. Hodlám se zeptat učitele dějepisu, jestli o ní někdy slyšel, protože to jsem sama zvědavá. Pokud si vybavuju správně, Ruta také řekla, že si knihu máme nejprve přečíst, až poté si máme o této námořní katastrově zjišťovat nějaké další informace. To proto, aby na nás po dočtení nalehla ještě působivější atmosféra. Takže pokud vás zajímá něco víc, tak hledat až po dočtení!

Udělejte správnou věc a přečtěte si Sůl moře, protože ona si to zaslouží. Nenechme Titanic zastínit Wilhelma Gustloffa. Na Titaniku zemřelo mnoho zámožných lidí, to je pravda, ale na Gustloffovi to byli chudí a mnohdy zranění civilisté, matky s dětmi či vojáci, kteří utíkali před válkou. Netušili však, že loď určená pro 1500 pasažérů nalodila kolem 10 000.

Ať už se o historii zajímáte nebo ne, Sůl moře doporučuji každému. Najdete v ní zajímavé osobité příběhy mladých lidí, vlastně i dětí, které vás musí chytnout za srdce. Pokud příběh nebudete prožívat, tak jako ostatní, tak v něm najedete alespoň milou oddychovku. Za mě je to tak půl napůl. Slza neukápla, ale bylo mi té situace líto. Postavy a příběh jsou sice vymyšlené, ale ztroskotání lodi je pravdivé. Wilhelma Gustloffa najedeme na dně moře u Polského pobřeží.

Ještě bych měla takovou malou poznámku k "epilogu" nějak jsem nepochopila kdo je ta paní, která napsala ten dopis - takže pokud to někdo četl a chápe to, napište mi prosím. :)

P.S. Vina, osud, hanba i strach jsou lovci.
P.P.S. Knihu mám podepsanou a činí mi to neskutečnou radost! Více v článku o Humbooku.

Hodnocení:

Obálka:

Sdílejte:

Štítky článku:
albatrosmedia, cooboo, recenze